Živoření i při plném úvazku
Co nám říkají výsledky minimální důstojné mzdy
O zemích střední Evropy se hojně mluví jako o periferii Evropské unie, což není míněno ani tak zeměpisně, jako spíš v socioekonomickém významu slova: kvalita života u nás ve většině měřítek z tohoto soudku pokulhává za centry evropského sjednoceného trhu, jako jsou Německo, Francie či Skandinávie (jakkoli už v některých dohnala jižní periferie jako Španělsko, Itálii nebo Řecko). Mnoho z těchto indikátorů nicméně zůstává značně abstraktních a pro běžný život obtížně uchopitelných.
Relativně srozumitelné je zjištění, že se naše ekonomiky vyznačují nízkými mzdami, ve vzduchu přesto zůstává viset otázka, co to vlastně přesně znamená. Houževnatě se totiž dokonce nejen v západním zahraničí, ale i v samotných dotčených zemích místy drží přesvědčení, že nízké jsou naše výdělky hlavně v evropském srovnání, nikoli však tváří v tvář zdejší nižší cenové hladině.
Pro Česko se již několik let tuto domněnku, která možná platila před nástupem západních cen vlivem liberalizace evropských trhů, snaží vyvrátit tzv. minimální důstojná mzda. Za účasti desítek expertů a expertek z nejrůznějších oblastí s ní navazujeme na etablovaný koncept tzv. living wages užívaný nejprve v zemích s absolutní chudobou na globálním Jihu, rozšiřující se ale postupně i do zemí, kdy dříve bývalo slušně se uživit prací normální, nicméně být přestává – symptomatické je, že jednou ze zemí s nejrozvinutější metodikou i nejvýraznějšími snahami o praktické využití je Velká Británie.
Za práci alespoň skromná důstojnost
Česká minimální důstojná mzda s pohledem na aktuální ceny počítá, kolik by si musel pracující starající se o jednu závislou osobu vydělat, aby mohl žít materiálně pořád spíše skromný, ale alespoň základně důstojný život. Ona důstojnost se do výpočtu propisuje tím, že nejde jen o výdaje na holé přežití, ale i o možnost zaplatit dětem kroužek, vyrazit občas za kulturou či si během roku uspořit na tuzemskou dovolenou, rozbitý drobný spotřebič nebo dioptrické brýle. Ačkoli to opravdu není žádný zhýralý luxus, od počátku zveřejňování v roce 2019 čísla vycházela tak vysoká, že jich plus minus půlka českých pracujících nedosahovala.
Možná není hmatatelnějšího důkazu pro devastující řádění ničím nebržděné inflace v Česku, než že po jejím odeznění počet nedůstojně ohodnocovaných šplhá až ke dvěma třetinám. Nejinak tomu je i letos, kdy částky za loňský rok dělaly cca 2 158 eur (53 953 Kč) hrubého pro Prahu a Brno s jejich exorbitantními náklady na bydlení a 1 835 eur (45 685 Kč) hrubého pro zbytek republiky. Mimořádně plasticky se prostřednictvím tohoto indikátoru ukazují různé dobře známé nerovnosti na trhu práce – kupříkladu žen a tím pádem i mnoha těch ještě nedávno za pandemie symbolicky oceňovaných zdravotních sester, učitelek a prodavaček se problém nedůstojného ohodnocení týká dokonce bezmála ze tří čtvrtin.
Koncept minimální důstojné mzdy a její výpočet skýtá řadu intelektuálních i praktických výzev, kterých si je pravděpodobně málokdo vědom lépe než my, kteří ho už bezmála dekádu rozvíjíme. Počínaje tím, že materiální důstojnost si v detailu každý může definovat jinak, přestože lidé v nejrůznějších životních situacích mohou mít velmi odlišně vysoké náklady, a konče otázkou, zda mzda má vůbec odpovídat v prvé řadě na potřeby, anebo je primárně ekvivalentem hodnoty vykonané práce a vše ostatní je druhotné. To vše nicméně vždy transparentně vytýkáme před závorku a debatu o těchto i dalších koncepčních a metodologických otázkách považujeme za přínos, nikoli ohrožení nějaké absolutní ambice námi prezentovaného čísla – takovou totiž nemáme.
Zachránil by nás vůbec ještě nerealisticky strmý růst mezd?
V poslední době nás zaměstnávají zejména dvě výhrady – první k nám přišla původně z klimatického hnutí, od lidí přemýšlejících nad spotřebou a koncepty typu nerůstu nebo nepodmíněných základních služeb. Správně podotýkali, že tím, jak operujeme se spotřebou, která je v současné české společnosti vnímána jako běžná, a tudíž by si ji na plný úvazek pracující člověk měl umět dovolit, tuto spotřebu zároveň též legitimizujeme, i když z jejich perspektivy by naopak bylo třeba mnohé zpochybňovat. Z podobného soudku je pak naše vlastní pochybnost nad tím, zda je masivní a v posledních letech dokonce dál se zvětšující odstup mezd od nákladů normálního života (které jejich započítáním do výpočtu opět do jisté míry legitimizujeme), ještě vůbec realisticky řešitelný výhradně dalším tlakem na mzdy.
S rostoucí nesouměřitelností mezd s cenami tak víc a víc obracíme pozornost směrem k cenám a – ačkoli to je tváří v tvář české politické realitě, kdy jde spíš o jejich obranu před postupující demontáží – veřejným službám. Ve zkratce: na současné poměry v bezmála utopické situaci funkčního veřejného důchodového systému, zdravotnictví bez příplatků a doplatků, veřejné hromadné dopravy zadarmo a dostupného, jistého komunálního bydlení by se zkrátka nikdo za zhusta nereálným výdělkem přes dva tisíce eur hrubého honit nemusel. V těchto oblastech naopak mnohdy žene ceny nahoru právě to, že se každý musí individuálně postarat na trhu a o mnoho statků tak spolu soutěžíme.
Asi nejzostřenější konkurence a zároveň nerovnost panuje v oblasti bydlení, která je v Česku jak v nájemním, tak ve vlastnickém segmentu v podstatě výhradně utvářena pouze minimálně omezovaným trhem. Právě to stálo v centru pozornosti při letošním zveřejnění nových čísel minimální důstojné mzdy – jako její s odstupem největší a nejrychleji rostoucí položka, která v současné podobě zároveň zcela relativizuje roli příjmů z práce. Na jednom konci spektra nacházíme nájemníky z velkých měst, kteří kvůli vysokým činžím i se slušným příjmem živoří a nemají žádnou šanci si nějaký majetek vybudovat, na druhém vlastníky s několika splacenými nemovitostmi, kteří si vedle pasivního příjmu z nájmu už ani prací vydělávat nemusí. Nerovnosti v disponibilním příjmu a majetku jsou přitom věc jedna – nesouměřitelnost v základní životní jistotě a moci nad svým osudem věc druhá.
Místo svobody prekarita
Právě otázka tváří v tváří každoročně představovaným číslům široce rozšířené ekonomické a tím i fundamentální životní nejistoty je od počátkem leitmotivem minimální důstojné mzdy. Oproti centrálnímu narativu neoliberalismu totiž vlastní prekérní situace málokoho motivuje k vyhrnutí rukávů a odhodlanému zamakání, a to obzvlášť v situaci, kdy je pro mnohé horizont důstojného, skutečně sebeurčeného života takhle daleko. Vede k vyčerpání, bobtnajícímu pocitu nespokojenosti a v konečném efektu buď politické rezignaci, nebo k radikalizaci. Málokterý katalyzátor kupříkladu i pro příklon ke spikleneckým narativům je takto dobře identifikován jako nejistota, bezmoc a pocit, že systém nefunguje v můj prospěch, i když dělám, co můžu. Lze se tomuto pocitu divit, když práce na plný úvazek mnohdy znamená nedůstojné živoření?
Česká veřejná debata však tento katalyzátor do velké míry ignoruje. Nejen že dlouhodobě pomíjí, že tolik vzývaná svoboda je pro mnoho lidí ve skutečnosti už dlouho hlavně prekarita. Relativně nově jsme pak svědky vyloženého popírání reality, kdy se většina existujících sociální problémů a legitimních stížností na ně odbývá kupříkladu s tím, že v dějinách jsme se neměli lépe. V takové situaci dává počítat minimální důstojnou mzdu smysl víc než dřív. Problém je, že čím dál hůř proniká k těm, jimž by měla dávat morální i praktickou oporu – s pohledem na vysoká čísla často totiž rovnou větří, že se jim už zase někdo snaží namluvit, že se máme líp, než odpovídá jejich žité realitě. Lze se jim divit?
Autorka je politologička